SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ A PODŘADNÉ

SOUVĚTÍ PODŘADNÉ, SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ SOUVĚTÍ – je spojení dvou nebo více vět jednoduchých ve větný celek. Má dva nebo více přísudků. 

Dělíme je na souvětí PODŘADNÉ a souvětí SOUŘADNÉ. 

SOUVĚTÍ PODŘADNÉ 

– spojení věty hlavní s jednou nebo více větami vedlejšími. 

SOUVĚTÍ SOUŘADNÉ 

– spojení minimálně dvou vět hlavních a libovolného počtu vět vedlejších. Věty hlavní spolu obsahově souvisejí a je mezi nimi významový poměr. 

 VĚTA HLAVNÍ (H) 

– nezávisí mluvnicky na jiné větě v souvětí. Je řídící pro větu vedlejší. 

VĚTA VEDLEJŠÍ (V) 

– závisí na větě řídící. Zastupuje mluvnicky větný člen.

V souvětí souřadném věty spolu obsahově souvisí, ale nejsou na sobě mluvnicky závislé. 

Jsou spojeny spojovacími výrazy souřadicími, nebo jsou přiřazeny bez spojovacího výrazu. Oddělují se čárkou. 

 Mezi souřadně spojenými větami může být různý významový poměr: 

 a/ poměr slučovací – věty jsou významově /i mluvnicky/ rovnocenné. 

Připojují se nejčastěji spojovacími výrazy a, i, ani, také, potom. 

Mohou být spojeny dvojitými spojovacími výrazy i – i, ani - ani, jednak – jednak, hned – hned, tu – tu, dílem – dílem. 

Babička přijela a přivezla nám ovoce. Pomohl jsem dědovi, potom jsem šel hrát fotbal. Ani nám nezazpíval, ani nic nepředvedl. 

b/ poměr stupňovací – obsah druhé věty je zpravidla závažnější než obsah věty první. Druhá věta stupňuje, zdůrazňuje, zesiluje obsah věty první. 

Věty bývají spojeny nejčastěji spojovacími výrazy ba, dokonce, ba i, dokonce i. Mohou být spojeny dvojitým výrazem nejen – ale i, nejen – nýbrž i. 

Umí dobře anglicky, dokonce čte i knihy v originále Děda se postaral nejen o sebe, ale i o všechna zvířata na statku.

c/ poměr odporovací – obsahy vět se stavějí proti sobě. Obsah druhé věty je někdy v rozporu s obsahem první věty. 

Věty bývají spojeny spojkami ale, avšak, však, nýbrž, jenže, dvojitým výrazem sice – ale. Odporovací význam může mít i spojka a. 

Slíbil mi to, ale nepřijel. Rád cestuje, avšak doma v České republice je nejraději. Byl sice vysílený, ale nevzdal se. 

d/ poměr vylučovací - obsahy vět se vzájemně vylučují. Platí-li jedna možnost, neplatí druhá /a naopak/. Věty bývají spojeny spojkami nebo, anebo, či, dvojitými výrazy buď – nebo, buď – anebo, zdali – či, zdali – nebo. 

Buď si potichu povídejte, nebo sledujte film. Už jsi maturoval, nebo se na ni letos teprve chystáš? Musíš už opravdu jet, anebo u nás můžeš ještě chvíli zůstat? 

e/ poměr důvodový /příčinný/ - věta druhá vyjadřuje důvod, příčinu nebo vysvětlení obsahu věty první. Věty jsou spojeny spojkou neboť nebo příslovci vždyť, totiž. 

Písemka dopadla špatně, neboť se neučili. Jeseníky znám dobře, vždyť jsme tam často jezdili. Těším se na prázdniny, v srpnu totiž pojedeme k moři. 

f/ poměr důsledkový - druhá věta v pořadí vyjadřuje důsledek věty první, tj. to, co vyplývá z obsahu věty první. Je připojena příslovci tedy, proto, tudíž, často ve spojení se spojkou a – a tedy, a proto, a tak. 

Zima se blíží, je tedy čas připravit lyže a běžky na zimní sezonu. Pečlivě se připravoval, a tak na závodech neměl žádný problém. Neučil se, a proto dostal pětku.

g/ poměr vysvětlovací - druhá věta vysvětluje větu první. Spojovací výrazy tj., a to, to. 

Nemohla jet v létě do Ameriky, tj. málo šetřila.

Čárku nepíšeme: 

Před spojkou a, i, ani, nebo v případě, že spojuje věty v poměru slučovacím.

(Koupali jsme se v rybníku a opalovali na sluníčku.) 

Čárku píšeme v následujících případech: 

• Poměr odporovací. (Všichni šli do práce, a já nešel.) Poměr stupňovací. (Hodně cestuje, a dokonce byl i v Himálaji.) 
• Poměr důsledkový. (Byli jsme nemocní, a tak jsme zůstali doma.) 
• Vložená vedlejší věta. (Sestra seděla u ohně, který příjemně hřál, a pozorovala hvězdy na nebi.) 
• V případě bližšího určení. (Pojedeme na výlet, a to do Českého ráje.) Vložený výraz. (Psal to včera, tj. v pondělí, a odevzdal to dnes.